27.3.2017
Tři,dva,jedna... aneb TŘI dny do odjezdu
Co víc k tomu nadpisu dodat? Sama tomu nevěřím, kalendář se musel nějak zbláznit, nebo co -pomalu můžu začít balit. Samozřejmě to neudělám, to by mi teprve došlo, že odjíždím a to nechci. Ještě alespoň na malou chvíli si chci připadat, že tohle je můj svět a zůstanu tu ještě hodně hodně hodně dlouho. Neříkám, doma je doma. Ale tady se mi moc líbí a za to jsem ráda. Zbytečné dva měsíce to rozhodně nebyly. Dokonce jsem zjistila, že se těším do té naší školy, co nás psychicky ničí. A to je teprve zázrak!
A ještě jedno pozitivum a negativum pro tenhle mini článek? Závěrečný jazykový test mi vyšel na C1 a strašně jsem přibrala.
Brzy se ozvu.
21.3.2017
Jaro!
Všechno kvete, všechno voní, všechno se probouzí a ožívá. Já a můj blog nejsme výjimkou. Mám obrovskou radost, že přichází čas na další článek. O to víc, když je dnešní článek o JÍDLE.
Odstartoval můj poslední týden ve Francii a já jsem dala postupně dohromady 5 DOBROT, na které se za hranice vždycky strašně moc těším. Už teď bez nich brečím, no o důvod víc vrátit se do Francie co nejdřív. O tom ale zase jindy, teď jdeme na to!
1. Tahle super úžasná tyčinka
Na RAW tyčinky mám úchylku, tahle je speciálně úžasná. Miluju
kokos a datle a tohle je idelání spojení.
Cena = 1,87 EUR
2. TABOULÉ
Uznávám, zní to jako kouzelná formule, ale ve skutečnosti je to obyčejný
kuskus, se zeleninou, ochucený mátou a olivovým olejem.
Miluju, miluju, miluju, miluju.
Zrovna dneska byla akce - 1KG 1+1 ZDARMA.
Nemohla jsem to tam nechat, ale do konce pobytu už asi nic jiného nejím :DD
CENA = 2,25 EUR
3. Sušenky
Tady asi není co dodat, sušenky všeho druhu miluju. Tyhle sójovo-datlové ještě o něco víc.
Cena = 1,50 EUR
4.Krabí SURIMI
Něco podobného se dá sehnat i u nás, ale chuťově se to vůbec nedá porovnat.
Jenom, prosím, nestudujte složení :D
Cena = 1,80 EUR
5. SMOOTHIE
A dostáváme se k číslu 1. Nejlepší Smoothie, jaké jsem kdy pila. Cena je trošku vyšší, ale stojí to za to. Dá se koupit libovolná velikost, libovolná příchuť. Tahla kiwi - matcha je moje oblíbená.
Až budete ve Francii, rozhodně vyzkoušejte.
Cena = 3,85 EUR (za litr)
20.3.2017
Beze slov.
Budeme se držet krásného českého přísloví "...mlčeti zlato" a víkend místo mých slov vyjádří fotky. Pustěte si k nim nějakou pěknou hudbu, ať je to jako ve filmu!
Hezký první jarní den, Vám všem!
Datum: 20.03.2017 15:06
Jméno: Edus
Zpráva: NO snad to není medový chléb!!! :D
Odpověď: Jasnačka! :D
17.3.2017
Stárnu!
Mám dvě nová zjištění.
1) Frantíci se přeci jenom umí bavit, jenom člověk musí hledat. A taky vědět, kde hledat.
2) Stárnu.
Ale nebudeme předbíhat. Včerejší den totiž začal úplně jinak.
Sluncem.
Probudilo mě silné sluneční světlo. A pak jsem zjistila, že je venku téměř 18 stupňů. Ráno. Takže jsem tak nějak doufala, že ten den bude ještě tepleji. Doufala jsem správně, denní teplota se vyšplhala až na 24 stupňů. (To říkal můj teploměr.) To je skoro léto, že jo? Využily jsme toho, vzaly deku, jídlo na piknik a vyvalily se v nejúžasnějším parku, ve kterém jsem kdy byla.
Celý den v parku na sluníčku, samozřejmě, spálila jsem se. Jenom trošku a jsem z toho nadšená. Protože - spálit se v první půlce března?! SEN!
Tak to byl prostě krásný den. A aby byl ještě krásnější, večer jsme zabruslily (zabruslili - už jsme nebyli jenom holčičí partička) do baru. Do karaoke baru. A tam jsem přesně učinila svůj největší objev poslechních týdnů - i Francouzi se umí bavit. Zpívalo se, pilo, tancovalo. No boží!
Dneska jsem se probudila s divným pocitem. Poměrně brzo, ani nevím proč. Musela jsem vyvětrat, hodit všechno do pračky, znovu se vykoupat, vyčistit si obličej úplně všemi přípravky, které jsem našla, vypít detoxikační čaj a naplánovat si, kolik kilometrů dneska uběhnu a kolik zeleniny sním. Stárnu a "pohodlním". Kde jsou ty časy nekonečných party na Karlštejně, nebo v Budějicích. Jedna malá party v karaoke baru, jedna večeře alá čuňárna (záměrně jsem tenhle příběh vynechala :DDD) a jsem úplně vyvedená ze svého rytmu. No to budou moji kamarádi v Česku koukat, jaká stařenka se jim vrací.
Je to tak.
15.3.2017
Positive vibes
Kdybych věděla jak, poslala bych Vám alespoň trošku svojí dnešní energie a dobré nálady. Znáte to - probudíte se a už víte, že tenhle den prostě nemůže být špatný den.
A taky že ne!
Od rána je nebe modrý, až to hezký není. (Obvykle nespisovně nepíšu, protože mě to z nějakého důvodu ruší, ale tuhle větu mám z nevysvětlitelného důvodu ráda. Aaah, opakování slov, hrůza!) Teplota pomalu stoupá, zítra by mělo být téměř letně. Odpracovala jsem si, co bylo třeba (A že to šlo dneska nějak rychle a lehce) a vyrazila domů. Musela jsem se projít a nadýchat se toho jarního vzduchu. No a co se nestalo! Potkala jsem FNAC (obchod s knihami, hudbou, filmy...). Bylo to setkání více než inspirující. Takže jsem s prázdnou neodešla. Haha.
Když se podíváte zpátky na fotku, tak mám na mysli ty dokonalé sešity a nálepky. Musela jsem trošku porušit svůj šetřící plán, ale udělalo mi to takovou radost, že toho vůbec nelituju.
Vracela jsem se domů, v jedné tašce ovoce a smoothie, v druhé věci z FNACU, usmívala jsem se jako blázen a nejsem si jistá, ale možná jsem si i pobrukovala? Cestou mi tři náhodní chodci řekli, jak jsem krásná, asi ze mě ty positive vibes stříleli na celé město.
Teď si tu tak sedím u článku a pořád se přiblble usmívám. Dneska mě rozhodně nic nerozhodí.
Víc takových dnů.
11.3.2017
Takže...
Než začnu cokoliv vymýšlet (protože vůbec nemám promyšleno o čem dnešní článek bude...), tak bych moc chtěla poděkovat za všechny zprávy a ohlasy. Tenhle týden jste se na mě nějak domluvili (že jo??!!) a přišlo mi moc hezkých zpráv o tom, jak se vám moje články líbí. Díky, díky, jste nejlepší!
Takže dnešní článek.
Tenhle týden mě přijela navštívit moje drahá maminka, tedy rodič číslo 1, společně se svojí kamarádkou a kolegyní, která je zároveň důvodem, proč jsem se vlastně vůbec před lety pustila do něčeho tak nesmyslně náročného jako je francouzština. Vzpomínám si, jak poprvé přišla na první hodinu francouzštiny v modrých šatech a doslova mě okouzlila. Hned jsem věděla, že se jednou tomuhle jazyku budu věnovat. (Báro, Báro, tady to máš. Takže teď se pěkně ještě pár let trap!)
(Pro méně chápavé a pro ty, co jsou jako já - její kolegyně je učitelka francouzštiny!)
Týden to byl náročný - o tom žádná. Moje záda by vám mohly povídat, spaní na gauči se jim nějak nezamlouvalo. Ale já se konečně podívala po turistických místech, kterým se jinak chtě nechtě vyhýbám. Napadá mě, mohla bych sem přidat nějaké fotky, co? No, jenže to by nesměla být neděle a já bych nesměla být tak líná opustit postel. Jediné štěstí, že z postele dosáhnu na notebook. Jinak by tenhle článek totiž nevzniknul.
Sledujete tu lenost?
Mám strašně moc nápadů na nové články, ale chce to vzít foťák a vylézt z postele. Takže...buďte trpěliví, určitě to přijde. ¨
Takže...to bude asi prozatím všechno. Užijte si neděli a nezapomeňte lenošit, ať naberete sílu na další týden!
Stále 1.3.2017
Nejlepší, nejhorší den - pokračování
Už jen 2 hodiny.
1.3.2017
Nejlepší, nejhorší den
Déšť. Bolest břišních svalů. Déšť.
Už od samého probuzení jsem věděla, že tenhle den nebude můj nejoblíbenější. Včera jsem to asi přehnala s posilováním a sledováním seriálu až do noci, takže jsme se celá rozlámaná probudila až kolem desáté dopoledne. Což by teoreticky nevadilo, v kanceláři dneska musím zůstat až do pozdního odpoledne, můžu dorazit později. Vyhrabala jsem se chtě nechtě z postele a zamířila do koupelny.
Podpásovka číslo jedna - došel mi sprchový gel.
Mrzutá jsem vylezla a zjistila, že jsem si v pokoji nechala ručník.
Podpásovka číslo dvě - musela jsem přeběhnout byt nahá. Pozn. V bytě jsem nebyla sama, byl to celkem adrenalin.
Během svojí neúspěšné sprchy jsem zapomněla, že mám v troubě snídani=oběd.
Quiche - Bára -> 1:0. Spáleno.
Podpásovka číslo tři - Spálený koláč, spálený jazyk.
Oblékla jsem, namalovala a vyrazila ven. Dneska prší asi úplně nejvíc za dobu, co jsem tady. Hádáte správně, nemám deštník.
Podpásovka číslo čtyři - Promokla jsem já, moje kabelka, můj diář a moje boty. Jdu městem a čvachtám.
Dorazím na zastávku. Mám štěstí. Tramvaj zrovna přijela. Nasedám.
Podpásovka číslo pět - Tohle není moje tramvaj.
Na druhý pokus už konečně dorazím do práce.
Zmoklá, naštvaná, špinavá (Podpásovku číslo 6 raději vynecháme. Je to trapné.), zmrzlá.
Uvařím si konvici zeleného čaje a usedám do křesla ve sve kanceláři. Chvíli jen tak zírám na lidi tam venku, utíkající před přívalovým deštěm. Mám takový pocit, že všechny mé kolegy odvál vítr, protože jsem v celém domě úplně sama. Hrobové ticho, je slyšet jenom déšť a klepání mých prstů o klávesnici.
Zavírám oči a ten pocit si užívám. Nohy pokládám na topení, hned vedle svých promoklých bot. Usrkávám čaj z malého hrnečku v anglickém stylu a občas se zadívám na ten poetický obraz deštivého dne tam venku.
Je to úplně příšerný den. Ale i v tomhle příšerném dnu jsem dokázala najít něco krásného.
Už bude trvat jenom 10 hodin.
Datum: 01.03.2017 14:13
Jméno Jitka
Zpráva: Já ti ten deštník v pondělí prostě vezu i když nechceš :D
27.2.2017
SOS
Hlásím se o pomoc.
Nemám vůbec nápady, o čem psát.
Mohla bych mluvit třeba o počasí.
Střídá se tu modrá obloha s uragány a povodněmi. (Asi ne, ale mě to tak rozhodně připadá)
Nic moc, co?
Tak zkusíme...
Naučila jsem se tady novou věc! Lenost.
Já, obvykle nezastavitelná, plná energie a nápadů, lenoším.
Ano, třeba právě teď, v pondělí dopoledne, lenoším.
Měla bych být v práci, ale rozhodla jsem se, že práce dneska půjde i z polohy leže v rozehřáté posteli.
A co je ještě lepší? Nemám vůbec žádné výčitky. Na obličeji mi schne pleťová maska, na obrazovce mi běží super úžasný seriál (ale jméno vám neřeknu, je určený tak... 13-letým puberťačkám, tak abyste se mi nesmáli!), v hlavě vymýšlím, co dneska uvařím, nebo upeču. Je 10:32. Fajn, fajn. Jdu trošku pohnout s prací.
10:59.
Ha, mám rozpracovaný letáček na svou další přednášku. Takže kdybyste někdo měl cestu kolem Nantes, řekněme, 9.března, zastavte se. A kdybyste někdo cestou potkal pana Kunderu, vezměte ho s sebou. O něm totiž budu přednášet, tak aby se taky podíval.
Vtip.
A k vtipu ještě jeden. Naučil mě ho stážista z Chorvatska. Jsem jediná na světě, kdo se mu směje.
Jedou dva bonbóny v autě. Zastaví je silniční hlídka. Bonbóny stáhnou okýnko a policista povídá: "Papíry, prosím"
Už chápete, proč se mu nikdo nesměje? Já jo. Ale pak nechápu, proč se mu směju já. Nevadí.
Tak tady asi ukončím tenhle článek o ničem. Ještě přidám pár fotek z mého lenošení, sem tam nějaké to jídlo, které vařím, když se nudím. A tak.
Pac a pusu.
Brambor (No co, tak mi říkají doma!)
19.2.2017
Prázdniny v Bretagni
Hned na začátek si musíme něco vyjasnit.
Tenhle článek, prosím, nečti v případě, že jsi:
Můj rodič číslo 1
Můj rodiče číslo 2, který to samozřejmě sdělí rodiči číslo 1
Můj žaludek
Moje dieta
Můj budoucí manžel
Dave (čti "Dejf")
Prošel si? Jo? Tak můžeme pokračovat.
Protože jsem tak svědomitě pracovala (aha), tak jsem dostala volno, abych si taky mohla udělat nějaké ty prázdniny a z Francie viděla něco jiného, než tramvajovou linku číslo 1, směr François Mitterand. Volba byla celkem rychlá a jasná - pojedu za Editkou.
Abyste pochopili, Editka (nebo taky Éďa, Eduarda a podobně, nechám to na Vás) je moje šílená spolužačka, která tak moc miluje USA, až z toho odjela na Erasmus do Francie (tudududum). Bydlí dvě hodiny od Nantes, a tak jsem koupila BlaBlaCar, sbalila kufřík a vyrazila.
Obývá pronajatý byt v Lorientu ještě s Nelou od nás z ročníku. Měly pro mě prázdný pokojík, takže jsem si čtyři dny připadala jako doma.
Nebudu Vám tady vypisovat, co všechno jsme za těch pár dní snědly a vypily. A utratily. Brečela bych já, moje peněženka, můj žaludek, můj účet a kdoví, třeba by to dostalo i někoho z vás. Jen lehce zmíním zmrzlinu, pizzu, krevety, čokoládu, brambůrky a litry alkoholu.
Přemýšlela jsem, kterou část mého výletu popsat. Moře, zmrzlinu a pláž uvidíte na fotkách, takže jsem vybrala náš narychlo uspořádaný večírek. Nejsem šílená, ale když mi nabídnete 3 skleničky vína, ztrácím zábrany. A tak jsem do holek začala hustit, že přece musíme pozvat nějaké Frantíky, když už jsme v té Francii. Protože je Editka vtipná a krásná (ostatně jako každý, kdo chodí na náš obor!), samozřejmě už si našla svého budoucího manžela. Sympaťák, z Normandie, no neberte to. Byl to první adept, který by mohl dorazit na mojí super párty! A víte co? Slíbil, že vezme svoje dva kamarády. Chápete závažnost téhle náhody? Tři krásné, vtipné, české dívky s vysokým potenciálem a tři narychlo pozvaní Frantíci. A víte co? Přišli.
No, a tady končí pohádka. Editky budoucí manžel byl super, kluk, co seděl naproti Nele byl super a pak tu byl ten pro mě.
Dave.
Upřímně, zpočátku jsme si myslely, že je handicapovaný, měl hlavu mírně doleva, lehce vyplazený jazyk a něco mrmlal. Upřímně jsme ho litovaly a byly moc rády, že ho kluci vzali s sebou - vždyt je to od nich tak pěkné!
Omyl.
Dave není postižený, Dave byl jenom ožralý jako prase (promiňte mi ten výraz). A ještě je na šomaži (=nezaměstnaný). A víte co? Já byla tak opilá, že jsem vedle něj strávila celý večer a mumlali jsme si spolu. Bohužel, po pár panácích mi přestala fungovat taková ta část mozku, která řídí paměť a já si vůbec nic nepamatuju.
Možná lepší.
Holky to samozřejmě nenechaly jen tak a celý zbytek mé návštěvy jsem poslouchala, že Dave asi bude moje pravá láska.
TO NIKDY.
(Dneska ráno mi
napsal, jestli je šance, že se ještě někdy uvidíme. Ale že mu
budu asi muset zaplatit cestu, že nemá teď žádné příjmy. TO
NIKDY!!! :DDDD)
Teď už jsem doma, znavená a přejedená, ale stejně nejvíc spokojená! Do Lorientu jsem si přivezla hezké počasí tady z Nantes, takže fotky vypadají kouzelně. Bohužel ty nejhezčí vám neukážu, zapomněla jsem doma takový ten kabel, co pomůže dostat fotky z foťáku do počítače. U mě docela normální.
Přikládám fotky a prozatím se loučím, zítra se zase musím vrátit do pracovního procesu!
À la prochaine!
Datum odeslání 20. 2. 2017 18:53:11
Jméno Ta s manželem
Zpráva hahaaa chudak Dave, kdyby si to mohl přečíst :DD
Směju se tu až k sousedům :DDDD
13.2.2017
Přísahám, neflákám se! Jenom občas...
Posledních pár dní mi chodí čím dál víc zpráv typu: "Hele, a co ty to tam vlastně děláš?"
Takže v tomhle článku se zkusím zaměřit na svou náplň práce.
Musím začít tím, že moje kancelář se nachází v Maison de l'Europe. To je Evropský dům, kterému šefuje Boris, nejzlatější Ital, kterého znám, a má pod sebou pár zaměstnanců, kteří se vesměs starají o granty EU, studentské Erasmy a další věci spojené s Evropou a Evropskou unií. No a v tomhle Maisonu je spousta kanceláří, které využívají různé asociace a společnosti. A jedna je teď na dva měsíce moje!
Občas pomáhám Borisovi nebo holkám, ale mojí hlavní náplní je Česko-Francouzská Asociace v Nantes (To je město, kde bydlím. Nejsem si jistá, jestli jsem to sem psala.) Je to taková milá malá komunita lidí, kteří se snaží udržet au courant v české kultuře, respektivě většina z nich se snaží mít svoje děti či polovičky bilingvní. Upřímně, jsou to prostě holky (+Sem tam nějaký ztracený chlap), co si našly manžela Frantíka, mají napůl francouzské děti a chybí jim to naše domácí. (Protože, upřímně, co si budeme říkat, to je to nejlepší!)
Já sice manžela Frantíka nemám (A když je vidím, tak asi ani mít nebudu :D), ale jsem teď součástí. Vyučuju češtinu začátečníky, občas jako záskok i lehce pokročilé, vyrábím propagační i výukové materiály, účastním se konferencí a dní otevřených dveří, podílím se na projektu Česká škola, a tak dál - je toho spousta a já se rozhodně nenudím.
Mimo to mi Asocicace i umožnila přihlásit se na školení, které mi hodně pomůže při mém oboru, takže jsem moc ráda.
Teď to zní, jako když tu jenom studuju a pracuju, ale tak to taky není pravda. Moje pracovní doba je v běžné dny od 10:00 (Když dorazím na 11, komu to vadí...) do zhruba půl 3. Kurzy jsou večer, Česká škola dvakrát do měsíce v sobotu. A jinak mám volno.
Sem tam se vecpu k někomu domů (pozn. vecpu s nadsázkou!), jedu se podívat po okolí, podniknu něco s Erasmáky, nebo prostě ležím doma a koukám na filmy. A nebo vařím! A když se začnu nudit? Vzpomenu si na letošní zimní příšerný semestr, a jak ta nuda hned přejde!
Zrovna dneska mám výjimečně volné odpoledne, a tak přišla řada i na tenhle článek. Uvidíme, kdy se k blogu zase dostanu, pojedu totiž za Editkou. Taky píše blog, taky je ve Francii, takže kdo rád čte, adresu dodávám. Je samozřejmě vtipnější než já, proto se s ní kamarádím! :D
Pac a pusu
Barunka
11.2.2017
Příběh tenisek
I přes sebezapírání a odmítání jsem nakonec podlehla. Koupila jsem si velké, čistě bílé tenisky. Abyste pochopili závažnost tohohle rozhodnutí, 99% žen a dívek, které se mnou právě sedí v tramvaji, si dnes obléklo uplé džíny, nechalo holé kotníky a závěrem obulo svůj pár velkých bílých tenisek.
Ano správně, to jedno procento jsem já.
Jenže...pravda je taková, že v levé ruce svírám tašku a v té tašce mám přesně jedny takové boty schované. Nechtěla jsem je! Ale v každém obchodě, z každého regálu se na mě dívaly a nakonec jsem podlehla.
A tak nás od teď bude každé ráno v tramvaji víc. 100% velkých bílých tenisek.
Achjo aneb milé Francouzsky, začněte být, prosím, alespoň trošku originální. Dlouhé rozpuštěné vlasy po zadek, bílé tenisky a velká zelená bunda s kožichem díru do světa neudělají.
8.2.2017
Prší.
Tohle mě stresuje:
Každé ráno se probudíte do nádherného dne, venku svítí slunce jako v létě, je příjemné teplo a obloha je modrá bez jediné chybky. S úsměvem vyrážíte do práce a v hlavě si procházíte, jak dneska půjdete běhat, možná se někam projít, že by nebyl špatný nějaký ten malý výlet.
Přijdete do práce a od monitoru počítače občas kouknete z okna, abyste zase načerpali tu pozitivní energii, která přichází z vyhlídky na krásné odpoledne.
Píšete, stříháte, malujete, vymýšlíte.
Díváte se z okna - modro.
Tisknete, lepíte, třídíte.
Modro.
Díváte se na hodinky a váš odchod se blíží.
Modro.
Umyjete hrnek od čaje, začnete sklízet své věci k odchodu.
Černo.
Začínám si myslet, že mi to tam nahoře někdo dělá naschvál. Proč je dopoledne vždycky tak krásně, a když jdu domů z práce, prší tak, že jsem ráda, že mě jako malou naučili plavat, protože to se jinak nedá? Možná by nebylo od věci pořídit si deštník, ale to bych to nesměla být já,abych si neřekla: "Já bez toho deštníku prostě vydržím!"
Ale dost o počasí. (Věděli jste, že počasí je nejčastěji probíraným tématem ve Francii? Hrůza.)
Včera jsem vedla svoje první kurzy češtiny, sama se dívím, ale byla jsem docela spokojená. Možná ve mně přeci jen moji drazí rodiče přenechali těch pár učitelských genů. Dneska mě čekají další! A těch se bojím, protože jsou pokročilí a řeší hlubší problémy češtiny, o kterých já nikdy nepřemýšlela. Ale říkám si, že se budu hodně usmívat a nějak to dopadne. (A taky jim nakoupím jídlo, abych je motivovala a obměkčila)
A jinak se mám skvěle. Konečně se mi vrátila chuť k jídlu, tak baštím jako zjednaná, do módu žbleptání francouzsky jsem taky plynule najela a vypadá to, že mám možná i kamarády. Sama se tomu divím, haha. (To byl vtip)
Asi nejvtipnější je, že jsem dostala chuť na obrovský kotel svíčkové. Já, která svíčkovou neměla asi dva roky, přijedu do Francie a po 12 dnech na ni dostanu takovou chuť. Krása.
Teď když jsem napsalam že jsem tu 12 dní, došlo mi, jak ten čas letí. Mám za sebou 1/4 pobytu!!!????!!!!!
Takže bych Vás chtěla poprosit, pokud máte nějaké tipy, jak zpomalit čas, neváhejte mě kontaktovat na email: chcitadyzustatnaporad@milujutotady.fr
Děkuju!
Datum odeslání 8. 2. 2017 22:02:50
Jméno M + J
Zpráva Super, super, super, jen houšť a větší kapky :-)
Datum odeslání 13. 2. 2017 15:09:35
Jméno eda co ma marteau
Zpráva Kámo, tak to jsem asi jenom já vyjela špatně :D
5.2.2017
Au revoir ma zone de confort
Jsem tady! Nakonec to není tak složité se v tomhle městě ztratit, když si člověk není jistý, stačí se pohybovat v okolí dráhy pro tramvaj a vždycky někam dojde. Přišla jsem na to hned druhý den, takže jsem na sebe pyšná.
Chtěla jsem přidat nějaké fotky okolí, ale prší tak, že by mi asi odplul foťák, a tak si to pro tentokrát budete muset jenom představit. Ale představujte si to moc pěkně, tak bych to jednoduše popsala - prostě moc pěkné. Celkově jsem zjistila, že vůbec nefotím. Nějak nemám čas chodit všude s foťákem. Teď mi to nevadí, ale až se vrátím domů a zjistím, že nemám nad čím nostlagicky vzpomínat, bude mi to líto. Takže tentokrát to bude článek bez fotek. Tečka.
Mám za sebou první pracovní týden. V kanceláři se pracuje skvěle, mám kolem sebe parádní evropský tým! Rodiče mi odjakživa vtloukali: "Hlavně nebuď paní učitelka." Eror. Snažím se Frantíky správně naučit češtinu (to je tak hezký, když se někdo prostě jen tak učí česky!), soboty budou ve znamení česko-francouzské škol(k)y a ze mě se pomalu stává nefalšovaná učitelka. Mami, tati, omlouvám se, ale geny se prostě nezapřout. Tečka.
(Tenhle článek píšu už asi tři hodiny a stále nějak nevím.)
Jinak se snažím užívat si každý den. Tak nějak tuším, že se mi vůbec nebude chtít domů. Mám kolem sebe spoustu super lidí, ať už v práci, tak doma, tak v zázemí Erasmáků (Kluci, vím, že si to nepřečtete a i kdyby jo, rozumět nebudete. Ale musím vám říct, že jste nejlepší!)
A taky mi vůbec nejde psát! Tenhle článek není ani vtipný, ani zábavný a ještě k tomu úplně krátký. Mám v sobě takových nových pocitů, které ještě neumím pojmenovat, natož o nich psát slohy. Ale slibuju, že až se tu víc zabydlím (Dá se říct zažiju?), psát zase začnu.
Na závěr už asi jenom k dnešnímu nadpisu. V překladu znamená - Nashle má komfortní zóno. V Americe totiž žije jeden pán, který říká: "Život začíná tam, kde končí naše komfortní zóna. Pokud neděláme věci, kterých se bojíme a máme z nich obavy, neposouváme se, stojíme na jedno místě. Zkuste občas vykročit a udělat něco co vám není moc příjemné." Musím s ním jedině souhlasit, a proto svou komfortní zónu opouštím čím dál častěji.
Zkuste to.
Datum odeslání 6. 2. 2017 22:14:13
Jméno Eduš z lorientu
Zpráva Celý Fjemo je takovej výstup z komfortní zóny :D
28.1.2017
Žiju!
Nádech, výdech - jsem tady! Ráno (v noci ><) vstávačka ve dvě hodiny, odjezd na letiště. Hned první super příběh se mi stal u odbavení zavazadla. Limit je 20kg, když má pracovník aerolinek dobrou náladu, povolí to na 23. Nakráčela jsem tam s kufrem obaleným tím ošklivým zeleným plastem, aby se nezničil, a položila ho na váhu. Ha. 24,5kg. Sympatický pracovník aerolinek se na mě usmál a povídá:" To kilo a půl, to bude asi ten obal, že jo? No to je smůůůla..." Mrknul a bylo to! Na Kufr přilepil nálepku 23kg a jelo se.
Teda letělo.
DUTCH ROYAL AIRLINES nezklamali, svačinka v podobě sendviče se sýrem a marmeládou, ještě, že už jsem na jejich jídla zvyklá :D. Přílet do Amsterdamu byl na dnešku asi nejhezčí, stihli jsme při přistání východ slunce. Fotky bohužel nemám, protože jsem neseděla u okýnka. Ale pohled to byl k nezaplacení.
Druhý let, tentokrát už do Francie, probíhal ve stejném poklidu, až na to, že jsem musela vypít kafe, o kterém jsem 20 hodin předtím řekla, že ho minimálně rok nechci vidět. Ani nevím, jak se to stalo. Sedím si v sedačce, přijde stevard a už mi ho podává. Rozhlížím se kolem. Všichni mají kávu a nikdo ji neodmítnul. Snažím se zapadnout a už je ve mně. BÁRA x KAFE = 0:1
Seděla jsem u okýnka, takže pod článkem fotka!
Pak se to všechno semlelo nějak rychle. Moji nájemníci mě vyzvedli na letišti, dovezli domů, a tak jsem tady. Stihla jsem vybalit, prospat se a ztratit se. Jsem na malém předměstí, ale jsem to já, takže žádný problém se i tady ztratit. Nevím proč, ale i když nic neříkám, vidím na lidech, že ví, že sem nepatřím. Asi to bude tím, že jsem nová ovce ve stádu. Pff.
Jednou se z těch Frantíků asi zblázním!
Zítra mě čeká největší úkol - dopravit se do centra města. Nezní to jako nesplnitelný úkol, ale já jsem já, jak už jsem v tomhle článku jednou zmínila. Pokud bych se týden neozvala, zavolejte prosím na ambasádu, že se toulám někde uprostřed Francie, sama a zoufalá :D
Díky moc!
27.1.2017
Zmatek, chaos, panika
Prvotním nápadem na tenhle článek bylo vyfotit momentální stav mého pokoje. Jenže, pak mi došlo, že někteří mí kamarádi (Ahoj,Nejko) žijí v přesvědčení, že moje věci jsou vždycky dokonale srovnané, uklizené, roztříděné a tak, jak mají být. A já jim nechci kazit iluze. Haha.
Můj pokoj vypadá jako jedno velké skladiště, věci se válí přes sebe, abyste mohli projít, musíte hodně zvedat nohy a doufat, že nešlápnete na šaty číslo 46854, nebo tričko 65896. Ráda bych s tím něco udělala, ale tak nějak mi to balení vůbec nejde. A navíc mám pocit, že na dva měsíce tolik věcí snad ani nebudu potřebovat. No dobře, nechci dopadnout jako tři roky zpátky, kdy jsem jela poprvé a nevzala si skoro nic. A pak jsem jenom nakupovala a nakupovala. A nakupovala. A účet brečel a brečel. Já ho neposlouchala a nakupovala dál :D (A pak jsem pro změnu po návratu do ČR brečela zase já)
Už celkem dlouhou dobu dopředu si postupně sepisuju, co nesmím před odjezdem zapomenout udělat a nakoupit. Tématem číslo 1 byl kartáček na zuby.
Ať jsem v minulosti jela kamkoliv, kartáček jsem neměla. Je to takové moje prokletí, myslím na to, a stejně ho nakonec v taštičce s hygienou nenajdu. Někdy si říkám, že mi to dělá někdo naschvál. Asi mamka, nebo tak.
Haha.
No, ale to není všechno, příběh o kartáčku pokračuje :D. Takže už dobu myslím na to, že si ho tentokrát prostě nesmím zapomenout. Koupila jsem ho, dala do speciálního pouzdra, dovezla domů a slavnostně jsem ho vložila do kufru, jako úplně první věc. Prolomila jsem prokletí. Bravo. To by bylo všechno moc super, kdybych dneska ráno nezjistila, že jsem si pro změnu nekoupila pastu. Bravo, Báro, bravo.
Když si po sobě článek pročítám, zjisťuju, že je vlastně úplně o ničem a já mám šílenou cestovní horečku. Čím jsem starší, tím je to se mnou horší. A tak radši opustím tu hroudu věcí a vrátím se k ní, až večer. A bude mi líp!
Doufám.
Datum odeslání 27. 1. 2017 21:30:07
Jméno Nejka
Zpráva Ahoj, Baru :'D