...jsem se začala učit francouzsky.

...a upsala se tak ďáblu. Jinak řečeno frankofonnímu světu. Vyjde to nastejno.

Od šesté třídy jsem chodila na gympl. Nemám moc ráda, když někdo tvrdí, že osmiletý gympl je k ničemu a děti ani nemají rozum z toho, jestli o to stojí.

Já teda stála. Do dneška si pamatuju, když mi můj rodič číslo 1 přinesl domů ukázkové testy na přijímací zkoušky (za nás žádné SCIO nebylo, jen aby bylo jasno). Byla jsem strašně smutná, že musím počkat ještě celý jeden rok. A byla jsem tak namotivovaná, že jsem, o rok později, byla v přijímačkách 1. a 12. 

Ale proč o tom mluvím. Nebyli jsme základní škola a tak se mě němčina v sedmé třídě netýkala. Musela jsem počkat až do osmé, kde mi dali na výběr - začít se učit španělsky, nebo francouzsky. FRANCOUZSKY. Tady to začalo.

Nevěděla jsem, co si vybrat. Spolužáci byli spíš pro španělštinu, doma pro francouzštinu a mně se líbily oba. Pak jsem si někde na internetu přečetla, že španělština je lehčí a bylo jasno.

Teď jsem vás dostala co? 

Ano, téměř každý by si vybral španělštinu, když to má být lehčí. Ale já ne. Já šla dobrovolně do komplikace ve formě francouzštiny. Protože - když je španělština lehčí, naučím se ji později, nebo ne?

Ha.Ha.Ha. Prý lehčí!! Ten byl dobrej.

No nicméně jsem se do toho pustila. Nevěděla jsem, co od ní čekat. Ale stačilo přijít v září roku 2009 na první hodinu. Paní profesorka, kterou jsem dostali, se vrátila po mateřské dovolené, takže jsme ji nikdo neznal. 

Vstoupila do třídy a já poprvé v životě pochopila, co znamená být "chic". Měla na sobě šaty, makeup a snad i účes ve francouzském stylu. Chtěla jsem být taky tak krásná a věděla jsem, že to budu jenom, když se taky naučím francouzsky. A takhle to všechno začalo. 

První dva roky jsem byla pečlivá a dělala mnohem víc, než jsem musela. Na konci 9.třídy za mnou moje profesorka přišla s tím, že jsem se dostala do fáze, ve které nebude stačit, abych chodila připravená na hodiny. Že budu muset zabrat a všechno tomu obětovat. Moc jsem to nebrala, přicházela na mě puberta a s ní i moje nejhorší období.

Moje hormony mě ovládly a já všechno zahodila. A začala jsem zaostávat. Moje francouzština byla příšerná a mě to bylo jedno. Nebo možná nebylo, ale dělala jsem, že jo.

Když jsem byla na vrcholu svojí nejhorší puberty, bylo mi 17, rodiče mi splnili sen. Sen, na který jsem přes bouření hormonů úplně zapomněla. A tak jsem za finanční podpory celé rodiny odjela na tři měsíce do Francie, na střední školu. 

Ne, tam se nestal zázrak. Nenaučila jsem se perfektně francouzsky. Ale otevřelo mi to oči. Pokud něco chci, musím si za tím jít. A tady teprve jsem začala makat. Musela jsem úplně od začátku, téměř všechno jsem zapomněla. Ale nevzdala jsem to a ještě ten samí rok jsem vyhrála francouzskou olympiádu.

Můj sen bylo dostat se na úroveň na B2 a umět se dorozumět.

Teď jsem tady. Připravuju se na certifikát C2, studuju ve Francii a mám práci, ve které francouzštinu taky uplatním. 

Dokázala jsem to.

A teď se asi vrhnu na tu španělštinu. Konečně!

a