...jsem se zapomněla zastavit.

Jsme generace workoholiků. A jednou nás to dožene.

Kdybych se měla popsat jedním slovem, vybrala bych oblíbený pojem "workoholik". Miluju To Do listy, ráda plním svoje povinnosti, baví mě chodit do školy, baví mě pracovat, mám ráda nabývání nových dovedností, miluju dny, kdy musím pracovat a nemám čas se skoro ani najíst.

To všechno by bylo perfektní, kdybych občas nezapomněla, že i přes svůj roboticko-myškoidní mozek mám stále ještě lidské tělo, které nejede na baterky.

Abych vám trochu přiblížila situaci, uplynulé dva měsíce byly jeden velký sjezd na horské dráze. Spousta úkolů, testů, projektů, bakalářek, školení...A během toho jsem stihla dvakrát přechodit docela šílenou chřipku.

Radovala jsem se, jak jsem nad ní vyzrála, ale jak už to bývá - chřipka mě dohnala.

Místo toho, abych ji jednoduše pár dní proležela, došla jsem ke stádiu, kdy jsem byla 14 dní neschopná se pohnout. Jediný pohyb, který jsem zvládla, bylo spolknutí antibiotik a dalších léků, které jsem dostala.

Teď jsem relativně zdravá, ale energie se mi postupně teprve vrací. 

A zkazila jsem si spoustu věcí. Třeba svůj certifikát z francouzštiny. Ale v tomhle stavu to snad ani nebylo možné...

A co tím chci říct? Zastavte. Zastavte, nadechněte se a poslouchejte svoje tělo. Práce bude na světě vždycky dost, ale vaše tělo máte jenom jedno. Taky se toho od teď zkusím držet.

Nový seriál blogu je tak na světě. Budu mu říkat: "Ne(z)blbněte". Společně se tak pokusíme ten náš zrychlující život zastavit. Kdybyste měli jakékoliv nápady, pište!

A ahoj za týden!

(Kontaktní formulář v případě, že by si mi chtěl/a nechat komentář a nechce se ti zveřejňovat tvůj FB profil :) )